VZPOMÍNKA NA 28. ŘÍJEN

aneb: Jak nás Ludwig van Beethoven zachránil !

Mnoho vzpomínek na šedou minulost šedesátých let se za tu dobu již vytratilo z naší paměti. Na jednu událost si však vzpomínám velmi přesně. Byla to dnes již humorná příhoda, tehdy však záležitost velmi vážná, neboť projev jakéhokoliv protestu proti panujícímu komunistickému režimu se tvrdě trestal…

Hlavně pro přiblížení tehdejších poměrů v naší malé, klidné  pražské obci na Spořilově a pro připamatování starším i mladším píši po tolika letech tyto řádky. Věřím, že pro poučení všem obyvatelům Spořilova to přijde vhod!

Začalo to blížícím se výročím státního svátku jednoho 28. října v šedesátých letech minulého století! Komunistický režim záměrně přejmenoval tento významný den, slavený tradičně jako státní svátek - památka na vznik svobodné a demokratické Československé republiky. Po zestátnění průmyslu a celého národního hospodářství dne 28. října 1948 tento den nová vláda Národní fronty  pod vedením vedoucí síly - KSČ vyhlásila a slavila jako „Den znárodnění“. Tím chtěli komunisté uměle zakrýt silnou tradici velkolepých všelidových oslav z dob první republiky. Postupně se mělo tiše zapomenout na naši slavnou minulost. Velký odkaz zakladatelů našeho moderního státu Tomáše Garrigue Masaryka, generála Milana Rastislava Štefánika a Eduarda Beneše měl upadnout v zapomenutí….

V šedesátých letech minulého století byl Sokol a ostatní demokratické tělovýchovné a sportovní organizace zrušeny.  Na  základě rozhodnutí vlády ze 2.12. 1952 bylo rozhodnuto o nové organizační struktuře  tělovýchovy a sportu pod státním vedením.  Všechny sokolské jednoty byly násilně převedeny  po vzoru sovětské fyskultury do nově vytvořených závodních tělovýchovných jednot, patřících do jednotlivých odborových svazů Revolučního odborového hnutí (ROH) se samostatnými názvy podle oborů, např. Lokomotiva (pro železnici), Spartak (pro strojírenství)í, Baník (pro hornictví) atd.

Tělocvičná jednota Sokol na Spořilově byla v roce 1952 nesmyslně včleněna do závodní TJ Lokomotiva Vršovice, spadající pod odborovou organizaci na nádraží ČSD ve Vršovicích! Jak soudruzi hospodařili s cizím majetkem (naložili  a odvezli si veškerý tělocvičný inventář sokolovny a letního cvičiště, archiv, majetek Sokola a jeho divadelního a hudebního odboru, loutkové divadlo atd.) si dokážete představit. Vše odvezli a nikdo neví kam. Po roce 1989 se nic nenalezlo a naší jednotě ani nevrátilo!

K další reorganizaci tělovýchovy a sportu došlo v roce 1956, kdy jednoty přešly  do svazku tzv. jednotné tělovýchovné organizace - Československého svazu tělesné výchovy a sportu (ČSTV).  Někteří členové spořilovského Sokola se v té době hráli tenis jako členové i funkcionáři tenisového oddílu TJ Tatran Pozemní stavby, kteří se pravidelně scházeli na tenisových dvorcích u Krčského lesa. Ve výboru TJ tehdy pracovali bratr  Slavomír Šolc jako předseda TJ, Jiří Thera jako jednatel a Vladimír Prchlík jako místopředseda.

Před blížícím se státním svátkem „Znárodnění“ rozhodl výbor TJ uspořádat v sokolovně slavnostní akademii, na níž vystoupili přední spořilovští umělci. Sál se  naplnil do posledního místa. Výzdoba byla jednoduchá, ale důstojná:  na čelní stěně visel nápis  28. ŘÍJEN bílými písmeny na černém závěsu, který zůstal po sokolském biografu a sloužil ke slavnostní výzdobě. Druhý den se mezi Spořilováky nemluvilo o ničem jiném, nežli o tom, že oslava byla zdařilá a velmi se líbila, což nás potěšilo.

Velmi neklidní však byli soudruzi z místní organizace KSČ a jejich donašeči. Považovali výzdobu i průběh celé akademie za tichou provokaci proti znárodnění! Brzy nám přišla na výbor TJ obsílka k jednání „na koberečku“, kam jsme se dostavili spolu s bratrem hospodářem Zdeňkem  Keistem. Již při vstupu do zakouřené místnosti v agitačním středisku pod Spořilovem byla cítit vážná, pochmurná  nálada.

Náš „rozhovor“ podobající se silně výslechu, vypadal takto:

Soudruh l (předsedající): „Víte, proč jsme vás pozvali?“

Člen TJ VP: „Nevíme přesně, snad se to týká slavnostní akademie v sokolovně.“

Soudruh 2: „Je tomu tak. Občané jsou zneklidněni z toho, co se tam odehrálo. Někteří si  dokonce u nás stěžovali, že to byla otevřená provokace v Sokole proti znárodnění.“

Člen TJ VP: „Nevím  o tom. Akademie měla velký ohlas a posluchači vysoce ocenili umělecký dojem večera“.

Soudruh 2: „A co ty černé závěsy. To byla smuteční výzdoba k 28. říjnu!“

Člen TJ ZK: „Máme jenom závěsy od biografu. Nemáme peníze na nové, barevné. Příště můžeme použít jinou výzdobu, pokud nám někdo přispěje.“

Soudružka 3: „Ano, celý pořad neodpovídal oslavě znárodnění. Byl těžký, třeba ten Beethoven se tam nehodil. Bylo to jako na pohřbu!“

Člen TJ VP: „Ludwig van Beethoven je německý autor.  V televizi NDR  hrají jeho „Ódu na radost“ denně jako symfonii boje za mír. Chtěli jsme, aby posluchači slyšeli vyvážený program z díla světových mistrů!

Soudruh 4 (člen kulturní komise KSČ): „Musím, soudruzi, se zastat soudruhů z TJ. Je nám přece známo, že soudruh Vladimír Iljič Lenin za svého života mnohokrát ocenil mistrovství Beethovena. Často a rád poslouchal jeho skladby. Jeho hudba přece působí i dnes v zájmu světového míru. Myslím, že napříště bychom měli TJ pomoci s výzdobou, např. zapůjčením látky z prostředků Národního výboru přes kulturní komisi. Ať se soudruzi z TJ včas hlásí a my jim pomůžeme. Chápu, že dnes neměli jinou možnost výzdoby.“

Člen TJ ZK: „Rádi použijeme jinou výzdobu sokolovny, pokud nám ji někdo poskytne.“

Tím náš rozhovor před komisí skončil.  Po krátké poradě členů kulturní komise výboru KSČ na Spořilově jsme se rozešli s přáním Soudruha 1 (předsedajícího): „Pokračujte, soudruzi, ve vaší činnosti v TJ jako složka Národní fronty. A příště to s námi předem konzultujte. Čest práci!“ „Nazdar!“ zněla naše odpověď.

Mohu říci, že nám tam nebylo nijak dobře, i když konec jednání byl úspěšný. Nebýt však Beethovena a jeho obdivovatele V.I. Lenina, nevím, nevím, jak by to dopadlo. Odehrálo se to totiž na Spořilově ve vážné době boje za světový mír. Smutná na celém příběhu byla zejména skutečnost, že to všechno byli naši spořilovští spoluobčané, kteří jen plnili příkazy cizí „diktatury proletariátu“.

Již jsme jim to dávno odpustili…

Vladimír Prchlík

26. října 2012